O mně
Většinu života jsem žila v přesvědčení, že je nejlepší dělat všechno, a ideálně všechno zároveň. Tohle je příběh o tom, jak jsem zjistila, že někdy méně je více, když člověk najde, co ho naplňuje.
Když jsem se pak v 15 rozhodovala, co dál dělat, vůbec to pro mě nebyla jasná volba.
Vždycky mě fascinovali lidé, takže být jsem na konci gymnázia zvažovala také studium nanotechnologií, vojenství, rekreologii (a já nevím co všechno ještě), nakonec jsem vystudovala postupně dva humanitní obory – sociální pedagogiku (2015–2018) a práva (2018–2023).
Jelikož jsem v průběhu dospívání v sobě nenalezla nějakou skrytou vášeň nebo talent pro cokoli konkrétního, zhlédla jsem se v turistickém oddíle. Ten ve mně podpořil touhu stát se „renesančním člověkem“, protože vyhrávají jen Ti, kteří umí všechno. Téměř veškerou svou pozornost jsem nasměrovala do oddílu a naučila jsem se postupně šifrovat, vázat uzly, rozdělávat oheň, vařit, sekat dřevo, orientovat se v terénu podle mapy, základy první pomoci, morseovku, semafor a spoustu dalších věcí.
Když se mě v mých osmi letech na první schůzce zeptali, v jaké chci být skupince, odpověděla jsem, že chci být ve skupince vedoucích. A tam jsem to taky o 10 let později dotáhla. Oddíl mě již od út kého věku učil, jak lépe jednat s lidmi, většinou metodou pokus‑omyl, ale stejně. Když mi bylo 12, získala jsem v oddíle svou první funkci, v 16 jsem pak dostala na starost celou skupinku dětí, v 18 jsem se stala konečně součástí své odmala vytoužené skupinky – skupinky vedoucích a v 22 dokonce hlavním vedoucím oddílu.
Nabízela se proto následně kariéra volnočasového pedagoga, a tedy studium sociální pedagogiky. Studium mě obohatilo zejména o znalosti z oblasti psychologie, sociologie, sociální práce a pedagogiky. V rámci předmětu Sociálně právní ochrany dětí a mládeže jsme diskutovali o limitech tehdejší právní úpravy ve vztahu k ochraně dětí. A mi došlo, že znalosti psychologie nebudou pro iniciaci případné změny dostačující.
Jedna výška? A není to málo Antone Pavloviči?
Během studia sociální pedagogiky jsem navíc začala pracovat jako Asistentka Back Office ve společnosti C.MB. Investment LTD zabývající se krizovým managementem. Poprvé jsem tam přičichla k většímu množství právních dokumentů, přišly mi krásně strukturované a logické. Začala jsem přemýšlet nad studiem právnické fakulty. Navzdory názorům některých tehdejších kolegů, kterým připadala představa mě jako právničky spíš zábavná, jsem se přihlásila k přijímacímu řízení na právnickou fakultu v Praze, Brně i Olomouci. Kdo ví, třeba to vyjde…
Přijali mě!
Přijali mě na právnickou fakultu (mimo jiné i Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně), byla jsem nadšená! Následně po dvou letech studia práv jsem se přesunula v rámci společnosti C.M.B. Investment LTD z pozice Asistentky Back Office na právnické oddělení, kde jsem se v letech 2020–2022 zaměřovala zejména na insolvenční, exekuční a obchodní právo. Ve třetím ročníku jsem začala působit jako pomocná vědecká síla na Katedře civilního práva procesního, která mi velmi přirostla k srdci. Právo mě naplňovalo, a tak se zrodila myšlenka, že bych mohla ve studiu pokračovat i po absolvování magisterského studijního programu.
Máte mediace? A mohla bych je vidět?
Během studia práv jsem se v rámci předmětu Mediace v teorii a praxi seznámila s Robinem Brzobohatým (významný český rodinný mediátor), který na jednom semináři vysvětloval rozdíly mezi různými mediačními styly. Předmět byl více zaměřen na (v české republice převažující) facilitativní mediaci, ale pamatuji si, že mě na první dobrou oslovila spíše mediace transformativní. Transformativní mediace mimo jiné extrémně věří v lidi a jejich schopnost sebeurčení. Měla jsem poprvé pocit, že moje celoživotní pozitivní vnitřní nastavení ve vztahu k lidem, které bylo často vnímáno spíše jako něco negativního (protože lidi jsou přece svině!), konečně může najít své využití právě v rámci transformativní mediace.
Kolik certifikátů a úspěchů máš, tolikrát jsi člověkem
Absolvovala jsem nejbližší výcvik v transformativní mediaci pod vedením Robina Brzobohatého a Lenky Polákové (2022) a následně (ještě během studia na právnické fakultě) jsem začala pracovat jako mediátorka v Mediačním a edukačním centru spadajícím pod Centrum sociálních služeb v Brně.V rámci vzdělávání v Mediačním centru jsem absolvovala kurz Dítě v mediaci – základní kurz (2022), workshopy zaměřené na techniku shrnování (2024) a ověřování (2024), ale také pravidelné každoroční workshopy nácviků mediace a v neposlední řadě již více než 150 mediací.
Tudy ne, přátelé!
Abych nezastávala slepě jeden mediační styl, aniž bych si více vyzkoušela ty jiné, rozhodla jsem se v roce 2024 absolvovat výcvik také ve facilitativní mediaci (Řešení konfliktů pomocí mediačních technik s důrazem na praktické nácviky). Výcvik byl pro mě v mnohém obohacující, zároveň mě ale utvrdil v tom, že jsem opravdu na správném místě, a že facilitativní mediace není stoprocentně v souladu s mým vnitřním nastavením, které je odjakživa méně direktivní.
Člověk míní, život mění
Během studia práv jsem vždycky všem sebejistě hlásila, že já půjdu rozhodně do advokacie. Pochopitelně jsem tak hned po úspěšném ukončení studia (2023) nastoupila na Nejvyšší soud jako asistentka soudce, kde pracuji do současnosti. Souběžně jsem zahájila také doktorské studium na Katedře civilního práva procesního na Masarykově univerzitě.
Tady a teď
Po zhruba roce, kdy jsem se snažila skloubit dvě práce, doktorské studium a osobní život, jsem vyhořela. Potřebovala jsem něco vypustit, zejména z finančních důvodů to nakonec byl doktorát. Měla jsem z toho ale velmi hořkosladké pocity. Na jednu stranu jsem to časově nezvládala a vytvářelo to na mě obrovský tlak. Na druhou stranu to bylo něco, co jsem si vysnila. Ale nešlo to jinak.
Přestože to zprvu bylo dost náročné, jsem za tu zkušenost na konci dne vděčná, protože mě přiměla zastavit se a obrátit se víc k sobě. Mimo jiné také za pomoci koučovacích technik jsem postupně dospěla k uvědomění, že hodnota člověka se neodvíjí od jeho výsledků, jak jsem se většinu života domnívala, ale je vlastní samotné existenci. Stačí jen být tady a teď. Což se jednoduše řekne, ale hůř dělá, protože je velmi jednoduché ztratit se ve starostech běžného dne. Myslím si proto, že je důležité se stále učit být víc v přítomném okamžiku a poslouchat svůj vnitřní hlas, který nám říká, kdo jsme a co je pro nás důležité.
Věřím, že cesta k sebepoznání a seberealizaci je na celý život, a každý den skýtá příležitost udělat ten další krůček.
Každému, co jeho jest
Jelikož v Mediačním centru mám pouze částečný úvazek, přemýšlela jsem, v jaké další profesi bych mohla můj specifický, ne příliš direktivní přístup k lidem uplatnit. Napadl mě koučink. Když jsem pak v náhodném internetovém testu naplnila předpoklady pro výkon této profese z 91 %, říkala jsem si, že takhle vysoké předpoklady jsem snad v životě pro nic neměla. A tak jsem záhy v roce 2024 absolvovala rekvalifikační kurz Kouč/koučka pořádaný Akademií osobnostního rozvoje, kde jsem zjistila, že internet měl zase pro jednou pravdu, jelikož koučink skutečně je přesně to, co jsem celou dobu hledala.
Přestože jsem výcvik absolvovala relativně nedávno, mám již za sebou více než 100 hodin oficiální praxe. Pokud byste se ale zeptali mých přátel, řekli by Vám jistě, že „tyhle šťouravé otázky, které nutí člověka přemýšlet“ jsem mívala odjakživa.
Ať už je to v rámci mediace, koučinku nebo v životě obecně, mám absolutní důvěru v to, že každý člověk pro sebe zvládne najít to správné řešení, když pro to dostane vhodný prostor. Dává mi proto smysl takové prostředí aktivně vytvářet a podporovat každého v hledání jeho potenciálu a toho, co je pro něj v životě důležité.
Našla jsem to, co mě v životě naplňuje – podporovat Vás na cestě k dosažení Vašich cílů.